Sociální dávky mají pomáhat, nikoliv nás zajišťovat po celý život

Je to k nevíře, jak se ze systému sociální pomoci stal životní styl. To, co mělo původně pomáhat lidem v nouzi překlenout těžké období, se proměnilo v regulérní způsob obživy pro ty, kteří prostě pracovat nechtějí. A nejhorší na tom je, že se to přenáší z generace na generaci jako rodinná tradice.

Stačí se podívat na kterýkoliv úřad práce. Sedí tam stále stejné tváře, které už umí dokonale vytěžit každou korunu ze systému. Znají všechny paragrafy, vědí, na co mají nárok, a když jim něco zamítnou, okamžitě se odvolají. Tohle není zoufalství člověka v nouzi - to je profesionální přístup k čerpání dávek.

A ty jejich výmluvy, že není práce a že za tyto peníze dělat nebudu, nebo že mají zdravotní problémy. Přitom firmy zoufale shánějí zaměstnance, nabízejí zaučení, benefity, dokonce i ubytování. Ale to by člověk musel chtít pracovat. A proč taky, když stát poskytne příspěvek na bydlení, životní minimum, přídavky na děti a další dávky?

Sociální dávky jsou jistá výplata

Nejhorší je sledovat, jak se tento přístup dědí. Děti vyrůstají v rodinách, kde nikdo nepracuje, kde je normální žít z dávek. Nikdy neviděly rodiče ráno vstávat do práce. Jejich vzorem je člověk, který umí vytěžit maximum ze sociálního systému. A pak se divíme, že máme třetí generaci profesionálních příjemců.

Systém sociálních dávek vznikl proto, aby pomohl lidem, kteří se ne vlastní vinou dostali do problémů. Měl být záchrannou sítí pro ty, kdo přišli o práci, onemocněli nebo se ocitli v těžké životní situaci. Místo toho se z něj stal komplexní systém zajištění pro ty, kteří se rozhodli, že pracovat prostě nebudou.

Stát toleruje zneužívání sociálních dávek

A co na to stát? Ten jen přihlíží a dál rozdává peníze. Místo aby motivoval k práci, vytváří další a další programy podpory. Místo aby vyžadoval aktivitu a snahu postavit se na vlastní nohy, nabízí další možnosti, jak získat peníze bez práce. Je to začarovaný kruh, který musí někdo prorazit.

Samozřejmě existují lidé, kteří pomoc skutečně potřebují - handicapovaní, vážně nemocní, samoživitelky v kritické situaci. Ti by měli dostat maximum podpory. Ale co ti ostatní? Ti, co si z pobírání dávek udělali životní styl? Proč by měli dostávat stejnou podporu jako ti, kteří se skutečně snaží svou situaci změnit?

Všichni lidé by měli pracovat, pokud mohou

Je to o zodpovědnosti. Když někdo může pracovat, ale nechce, proč by měl dostávat peníze od státu? To není sociální pomoc - to je dotování lenosti. A nejhorší je, že tihle lidé pak mají ještě tu drzost stěžovat si, že dávky jsou nízké. Že se z nich nedá vyžít. No jasně že ne - však to není výplata!

Řešení? Jednoduché - časově omezit dávky pro ty, kdo jsou schopni pracovat. Maximálně půl roku podpory, a pak buď práce, nebo nic. Žádné výmluvy, žádné vytáčky. Kdo může pracovat, ať pracuje. Kdo nechce, ať se živí sám. Protože sociální systém není bankomat pro ty, kteří pracovat nechtějí.

Je nejvyšší čas začít rozlišovat mezi těmi, kdo pomoc skutečně potřebuje, a těmi, kdo takovou pomoc zneužívá. Protože každá koruna, kterou dáme profesionálnímu příjemci dávek, chybí někde jinde - třeba v podpoře handicapovaných nebo v péči o seniory. A to je něco, co by společnost neměla tolerovat.