Denise bylo 27 let, když jí lékaři oznámili krutou diagnózu. Dnes si uvědomuje, že každý máme svou životní hranici

Denisa Voplakalová byla mladá a zcela zdravá. Myslela si, že se jí nikdy nemůže nic stát, protože na to nemá věk. Přišel ale den, který ji změnil život. Začala mít zdravotní problémy, a proto se vydala ke svému gynekologovi. Ten jí oznámil nekompromisní a krutou diagnózu. Prošla si rakovinou děložního hrdla a přehodnotila svůj život. Dnes o svém příběhu dokáže otevřeně mluvit a tím pomoci i ostatním lidem, kteří mají nějaké problémy k tomu, aby je řešili.

Jakým typem rakoviny jste si prošla a kdy u vás byla diagnóza potvrzena?
Já jsem si prošla rakovinou děložního hrdla v roce 2018.

Pociťovala jste na sobě již předtím nějaké zdravotní problémy? Například únava nebo změny ve svém chování?
Mě tenkrát bylo 27 let a cítila jsem se velmi dobře. Ale co se týče sexuálního styku, tak jsem mírně krvácela. Nic mě nebolelo. Ale bylo mi to divné. Tak jsem to začala aktivně řešit.

Poté, co jste měla zdravotní problémy, jste zašla k lékaři? Nebo se na nemoc přišlo v rámci preventivních prohlídek?
Já jsem chodila na preventivní screeningy každý rok v červenci, ale někdy kolem dubna nebo května jsem začala krvácet. Proto jsem dříve navštívila jsem svého gynekologa, který mi vlastně následně oznámil, co stojí za mými problémy.

Jak jste tuto diagnózu přijala? Co pro vás bylo nejtěžší?
Tím, že jsem byla mladá a nikoho stejně nemocného v okolí jsem neměla, tak to bylo těžké. Já jsem se do té doby cítila dobře a fandila jsem si, že se mi nic nemůže stát. Takže to byl skutečně šok. A rodina mi navíc říkala, že to určitě nic nebude, že to bude jen běžný problém, který mají i ostatní ženy. Bylo mi 27 let, takže to bylo pro mě náročné. Teď mi je 33 let a vnímám to jinak.

Co vaše rodina? Stala se pro vás oporou?
Rodina byla velkou oporou, akorát si troufám tvrdit, že ten samotný pacient je v tom sám, protože tu rodinu nechcete pořád obtěžovat. Proto je zase dobré, že existují různé pacientské organizace, které vám pomohou o tom otevřeně mluvit a nebát se. A můžete tam říct i jiné věci, které rodině neřeknete, protože se stydíte.

Někteří se bojí o této nemoci veřejně mluvit, někdo si chce celým procesem projít sám. Co byste jim poradila?
Určitě každá cesta toho pacienta je jiná. Mě naopak hodně pomohlo o tom mluvit. Protože někdo si myslí, že rakovina se týká pouze starších lidí, ale to není pravda. Hlavně je důležité dělat to, co máte rádi. Číst knížky, jezdit na výlety. Nebo chodit do té pacientské organizace, kde jsme všichni na stejné vlně. Určitě si neumím představit, že bych mamince říkala, že nemohu vést sexuální život, protože mám problémy a vaše rodina, protože je zdravá, nemůže ten proces terapie pochopit. Ale to umí ti lidé v těch organizacích pochopit.

Co nejhoršího se vám při slově rakovina vybaví.

Když mi to tenkrát diagnostikovali a pan doktor mi říkal, že mám zhoubný nádor, tak se mi vybaví ta smrtelnost. Teď jsem si představovala ty lidi, kteří nemají vlasy a leží na lůžku. Toho jsem se hrozně bála.

Prostor pro vás – co byste čtenářkám chtěla říct a vzkázat
Vídám ženy, které v nějakém věku přestanou chodit ke svému gynekologovi. Ale to už je pozdě, protože se bojí tam jít. Není ostuda, že jste tam dlouho nebyly, ale hlavně tam choďte. Hlavně poslouchejte svoje tělo a jděte. Děláte to pro sebe a můžete si zachránit život. Prevence je jednodušší než následná léčba.